úterý 12. října 2010

A tenhle znáte? Jde takhle černoch, blondýna a drsňák...

Začít nějakým opravdu příšerným filmem by bylo sice veselé, ale taky docela netaktické.
Hrůza se musí stupňovat!
Pro svůj premiérový článek jsem tedy vybrala dílo režiséra Bruce Hunta s názvem Jeskyně (The cave).

Tento pět let starý film jsem kdesi viděla před pár lety a zapamatovala jsem si ho jako typickou dobrou práci.
Nedávno jsem si na něj vzpomněla a na ČSFD  zjistila, že je ohodnocen poměrně vysoce, 41% slibovalo na mé poměry docela slušný zážitek. Posléze jsem film sehnala na internetech a v bukolickém klidu soustavně narušovaném kočičími výtržnostmi se na něj podívala.




Zápletka filmu je klasicky béčková.
V úvodu několik východoevropských zlodějů objeví v horách záhadný kostel, v jehož interiéru se nachází samé podivné věci - několik set let staré mozaiky s vyobrazenými okřídlenými démony, nechutný dřevěný Kristus morbidně trpící na kříži a podobně. Dotyčná parta špinavých chlapů v kostele odpálí nálož a velmi náhodně se tím spustí lavina kamenů a všechno zasype.

Děj se následně přesune do současnosti. Tým odborníků - s prošedivělým vědcem v čele - pátrajících na stejných místech objeví pod sutinami kostela rozhlehlou spleť zatopených jeskyní. Pozvou si tedy na pomoc skupinu namakaných potapěčů, aby jeskyně prozkoumala.

Doteď to vypadalo docela normálně, s prvními záběry vymakaných potapěčů ale konečně přichází na řadu spousta klišé. Hurá!

"Elitní skupinu" amerických průzkumníků samozřejmě tvoří samí mladí a perspektivní lidé.
Máme tu blondýnu, drsňáka v kostkované košili, svalnatého černocha (s příšerným jménem Buchanan), ctižádostivého svůdníka, hnědovlasou bioložku, jakéhosi Jacka, ještě kohosi s velkými svaly a agresivním chováním a nakonec zástupce lidu z Asie, Korejce s foťákem. Šedivého vědce už jsem zmínila.




Průzkumný tým se tedy vnoří do jeskyní.
Po půl hodině se objeví příšera, následuje první mrtvola. Kupodivu to nebyl černoch!
Výbuch zatarasí jedinou cestu zpět. Mezi lehce pošramocenými odborníky začínají neshody.
„Mně se to nelíbí Jacku. Něco je špatně.“

Hádky vrcholí, skupina se rozdělí.
Samozvaný vůdce Jack s černochem hledají cestu ven. Jacka napadne příšera, černoch se diví, že na kousnutí nezabírají antibiotika. Jackovi totiž do krve pronikl parazit, který svého hostitele pomalu mění k obrazu svému.
Bioložka tuto děsivou skutečnost odhaluje až po další čtvrthodině.
(Velmi časté klišé - hrdinům se něco stane, divák to odhalí hned, o mnoho scén později na to přijdou i jindy inteligentní herci. Divák je zaplaven pocitem vychytralé blaženosti. "Ha, já jsem to říkal!")

Spousta klaustrofobických záběrů, hrdinové se vyděšeně plácají ve vodě a něco kolem nich plave. Všude je tma. Vlastně většina filmu se odehrává ve tmě, světlo pochází jen od baterek a světlic.




Vědec je sežrán.
Příšery se zase odhalí o trochu víc a bystrý divák pochopí, že jsou to ti zmutovaní zloději ze začátku! Šokující.

Následuje veselá scéna.
Blondýnka oděná do kraťásků a jakési podprsenky  - je to tak svůdné, jak se to hodí na výpravu pod zem  - šplhá na vysokou skalní stěnu. Myslí si, že nahoře bude východ. Přátelé na ni volají ať se vrátí. Ona leze dál, odpoví jim jen typickou poslední větou před smrtí:
„Nic se mi nestane!“
Jistěže nestane, blonďatou superženu jen o pár minut později sežere příšera. 

Skupina se definitivně dělí.
Čím dál víc zmutovaný Jack, svůdník Tyler a černoch tvoří jednu skupinku.
Černocha sejme Tylerův dýchací přístroj, ale přežije, odnese to jen jeho noha.
Agresor ze skupinky druhé se hrdinně obětuje a po zásluze zhyne, stejný osud potká i Jacka.
I Korejec je sežrán.
Takže to nám zbývá... černoch, vědkyně a svůdník Tyler.

V závěrečné scéně, která se odehrává nejspíš pár dní poté, co se zbývající trojice zachránila, mne zaujal... trabant. Poslední minuty, šokojící odhalení a konec.




Jak jsem psala na začátku, tento film nepatří mezi nejhorší, hlavně nepůsobí lacině.
Vizuální stránka věci se mi líbí, kamera je zajímavá a prostředí je docela působivé.
Alesoň pro mě, nemám příliš ráda podzemní prostory - ten pocit, že nemůžu jen tak ven a že mám nad hlavou kdovíkolik metrů země... Brr.
Hudbu jsem - až na pár heriockých nebo á la Čelisti chvilek - nezaznamenala.

Zkrátka klasika. Nejvíc mě zklamalo, že tam ani jednou nezaznělo ono "Dobrá  práce!"
Když funus, tak s konduktem, ne?

...

Klišé:
Zápletka, univerzální směs hrdinů objevující se v mírných obměnách v každém druhém katastrofickém nebo hororovém filmu, jejich postupné umírání.

 Hlášky:
„Víš, že jsem nejlepší.“
„Utíkejte!“ 
„Je po všem.“
„Alexi, jsi v pořádku?“
„Dokážeš to!“
„Nic se mi nestane!“
                     

pátek 8. října 2010

Úvod do světa braků všeho druhu a Proč k tomu vlastně došlo

     Kdybych chtěla nějakým tím klišé rovnou začít, tak napíšu, že jsem vždycky věděla, že chci psát tenhle blog, že to byl můj životní sen. Potom, vzhledem k tomu, že tu opravdu začínám něco psát, bych prohlásila, že jsem ta nejšťastnejší holka na světě. Pravda je ale samozřejmě mnohem méně osudová.

K zálibě v pochybných filmech třicáté kategorie jsem se dostala postupně. Začalo to před několika lety.
S rodinou jsem jezdila o víkendech na návětěvu k prarodičům, večer se vždy zvrhl ve sledování televize.
Pokud nebyl k mání opravdu dobrý film, tak jsem většinou prosadila perly sobotních večerů, to jest takové ty skvosty, u kterých popis v programu často začíná slovy "americký katastrofický film."

Všichni dokola jsme se při sledování pobavili, od půlky filmu jsme navíc rozjařeně počítali počet procítěných "Miluji tě", nebo naopak chlapáckého "Dobrá práce, hoši." Tuto často pronášenou pochvalu jsem si vypůjčila k pojmenování názvu žánru klišovitých a vůbec příšerných filmů, takže se stačilo zeptat jen "Bude dneska v televizi nějaká dobrá práce?"  a zúčastněná rodina hned věděla o co jde.
Proto se tedy ta hláška skví i v názvu mého skromného blogu. S "dobrou prací" jsem jednoduše řečeno začínala.




Čas plynul a já jsem začala špatné filmy v televizním programu vyhledávat cíleně.
Před nějakou dobou ale tyto zaručené sobotní zábavy postupně mizely z hlavního vysílacího času do propadliště dopolední v pracovním týdnu a zkázu mého oblíbeného rozptýlení definitivně dovršilo to, že jsem se před rokem odstěhovala z rodinného hnízda do vlastního brlohu bez televize.

Béčkové filmy naštěstí nezmizely úplně, jen se z televizí přesunuly do levných trafikových dvdček. Pár "chcípovin" za 49Kč jsem si v dobrém rozmaru koupila, ale přece jen už raději utrácím peníze spíš za jídlo a žrádlo pro kočky.  Nemluvě o tom, že za 49 korun se dá sehnat například spousta vína, že. Nojo, věčný problém  proirit.

...

     Dosti filmu, teď konečně něco k brakové literatuře. Tentokrát to bude stručné.

První sešitkové romány jsem si koupila asi před dvěma lety v některém antikvariátu jako čtění na noc do práce. Jeden stál tuším 5 Kč, tak jsem jich ukořistila rovnou několik.

Následovalo dlouhé období literárního útlumu, až na počátku letošního roku jsem si v Hodoníně na památku (o této akci se ještě určitě rozepíšu!) koupila jakousi tenkou knížku z edice Harlequin. To samé jsem udělala před dvěma dny v Brně, opět cestou do práce. Tentokrát jsem svůj přístup k braku posunula do vyšší úrovně a v té poslední knížečce se strašlivým rádoby smyslným přebalem jsem podtrhala všechny pasáže, věty a slova, které prostě nešlo nezvýraznit. Nebylo jich zrovna málo!



     Dneska mě napadlo, že bych mohla své názory na věc začít psát.
Recenze na dobré filmy a knihy píše spousta lidí, ale těm hrůzostrašným se věnují nejspíš jen zvrhlící a nadšenci pro věc.  A tak jsem si na toto téma založila blog.

Třeba se jednou dočkám uznání, třeba mi někdo poklepe na rameno a zadeklamuje ono krásné: "Dobrá práce. Tvůj otec by na tebe mohl být hrdý!"

Přeju vám příjemné čtení!